Samostatná výdělečná činnost v EU: kvalita pracovních míst a vývoj v oblasti sociální ochrany

Pandemie covidu-19 dala nový podnět k diskusi o přístupu osob samostatně výdělečně činných k sociální ochraně, neboť poukázala na nedostatky ve formálním a efektivním sociálním zabezpečení i jeho přiměřenosti. V roce 2021 existovaly v devatenácti členských státech nedostatky ve formálním sociálním zabezpečení alespoň u jedné skupiny osob samostatně výdělečně činných nejméně v jedné oblasti sociální ochrany. Nedostatky se nejčastěji vyskytují u dávek v nezaměstnanosti (sociální zabezpečení chybí u 16,8 milionu osob, tj. u více než poloviny z přibližně 28 milionů osob samostatně výdělečně činných v EU) a dále pak u dávek v nemoci (sociální zabezpečení se nevztahuje na 5,3 milionu osob) a dávek v případě pracovního úrazu a nemoci z povolání (sociální zabezpečení se nevztahuje na 4,2 milionu osob).

Nedostatečné sociální zabezpečení přispělo k tomu, že osoby samostatně výdělečně činné utrpěly během pandemie větší finanční ztráty než zaměstnanci. Stalo se tak navzdory bezprecedentním opatřením vlád, které nabízely podporu příjmů a lepší přístup k sociální ochraně, a to i osobám samostatně výdělečně činným, což bylo nezbytné z důvodu chybějícího (nebo nedostatečného) sociálního zabezpečení osob samostatně výdělečně činných příspěvkovými systémy. Mnohé z těchto iniciativ byly dočasné, přesto však znovu rozvířily diskusi o rozsahu sociální ochrany osob samostatně výdělečně činných. Tato diskuse nabrala na síle již před pandemií, a to především kvůli vzniku různých forem samostatné výdělečné činnosti, které se v určitých aspektech podobají závislé činnosti, zejména pokud jde o ekonomiku platforem, a také v důsledku častějších změn statusu a kombinace zaměstnání a samostatné výdělečné činnosti.

Přestože se většina osob samostatně výdělečně činných těší dobrým pracovním podmínkám a autonomii a má potenciál dobrého výdělku, politická debata se stále více zaměřuje na nejzranitelnější osoby, a to zejména na osoby vykonávající falešnou a zdánlivou samostatnou výdělečnou činnost.

Politické souvislosti

K odstranění nedostatků v sociální ochraně přijala Rada Evropské unie v roce 2019 doporučení o přístupu pracovníků a osob samostatně výdělečně činných k sociální ochraně. Důležitý je také návrh směrnice Evropské komise z prosince 2021 o zlepšení pracovních podmínek při práci prostřednictvím platforem, který se snaží vyjasnit postavení v zaměstnání pracovníků platforem stanovením právních kritérií pro rozlišování mezi statusem zaměstnance a statusem osoby samostatně výdělečně činné. Dále byly v roce 2022 přijaty pokyny objasňující uplatňování právních předpisů EU v oblasti hospodářské soutěže na kolektivní vyjednávání osob samostatně výdělečně činných.

Hlavní zjištění

• Podíl osob samostatně výdělečně činných v EU se od počátku 21. století nezvýšil a mezi lety 2010 a 2022 klesl z 15,4 % na 13,7 %. Toto snížení bylo způsobeno především poklesem samostatné výdělečné činnosti u mužů a nerovnováhou mezi odchodem starších osob samostatně výdělečně činných z trhu práce a vytvářením nové samostatné výdělečné činnosti.
• Z údajů z telefonického průzkumu pracovních podmínek v Evropě z roku 2021 vyplývá, že 18 % osob samostatně výdělečně činných se zaměstnanci a 13 % osob samostatně výdělečně činných bez zaměstnanců mělo během pandemie více než jedno zaměstnání.
• V roce 2021 bylo 9 % osob samostatně výdělečně činných bez zaměstnanců závislých na několika málo zákaznících a mělo jen malou nebo žádnou autonomii, pokud jde o provozování jejich podnikání, a proto je lze považovat za ekonomicky závislé. Samostatně výdělečně činné ženy bez zaměstnanců byly více než dvakrát častěji ekonomicky závislé než jejich mužské protějšky.
• Údaje z telefonického průzkumu pracovních podmínek v Evropě potvrzují, že u osob samostatně výdělečně činných, které jsou ekonomicky závislé, je méně pravděpodobné, že budou nezávisle rozhodovat o tom, jak a kdy budou vykonávat svou práci. V tomto ohledu se nacházejí v podobné situaci jako zaměstnanci. Jedná se o skupinu pracovníků, u nichž je nejméně pravděpodobné, že absolvují odbornou přípravu na pracovišti a že budou mít za to, že jejich pracovní místo nabízí dobré kariérní vyhlídky, přičemž s největší pravděpodobností budou zastávat náročná pracovní místa (pracovní místa s více nároky než zdroji).
• V telefonickém průzkumu pracovních podmínek v Evropě osoby samostatně výdělečně činné, které jsou ekonomicky závislé, dvakrát častěji než zaměstnanci uváděly, že mají problémy vyjít s penězi. Tyto rozdíly částečně vyplývají z vysokého zastoupení samostatné výdělečné činnosti v odvětvích, kterých se pandemie dotkla nejvíce. Vyplývají však také z rozdílů v rozsahu sociální ochrany a opatřeních ke zmírnění dopadů pandemie, a to i tehdy, kdy byl podíl osob samostatně výdělečně činných, které využily tato podpůrná opatření, vysoký, neboť byly nadměrně zastoupeny v obzvlášť postižených odvětvích.
• Charakteristickým rysem reakcí vlád na pandemii bylo zavedení ochrany příjmů a rozšíření přístupu k sociální ochraně pro osoby samostatně výdělečně činné. Ve většině případů však byla kritéria způsobilosti přísnější a úroveň podpory nižší než u zaměstnanců. Opatření na podporu příjmů pro osoby samostatně výdělečně činné byla obvykle zavedena později a postupně zrušena dříve, než tomu bylo u zaměstnanců. Osoby samostatně výdělečně činné se proto častěji spoléhaly na osobní majetek, rodinné příslušníky nebo sociální pomoc.
• Podle údajů z evropského společenského průzkumu přispěla finanční nejistota k nižší spokojenosti se životem u osob samostatně výdělečně činných (a zejména u osob samostatně výdělečně činných bez zaměstnanců) než u zaměstnanců, což znamená, že došlo k obratu situace, která panovala před pandemií. U osob samostatně výdělečně činných se mimoto ve větší míře zhoršilo duševní zdraví.
• Pokud jde o zdraví a duševní pohodu, mezi osobami samostatně výdělečně činnými byly nejvíce znevýhodněny ekonomicky závislé osoby. V nadprůměrné míře u nich bylo zaznamenáno nejméně šest kategorií zdravotních potíží, zejména vyčerpání a riziko deprese. Zvláště těžce byly postiženy ekonomicky závislé samostatně výdělečně činné ženy bez zaměstnanců.
• Pro osoby samostatně výdělečně činné neexistuje žádné formální (povinné) pojištění pro případ nezaměstnanosti v jedenácti členských státech, pro případ nemoci v pěti členských státech a pro případ pracovního úrazu ve čtrnácti členských státech. Efektivní sociální zabezpečení je nízké, jelikož mnoho osob samostatně výdělečně činných má nízké nebo nepravidelné příjmy, a proto nemají nárok na dávky, přičemž pokud nárok mají, jsou dávky často nedostatečné kvůli nízkým příspěvkům.
• Zkušenosti z pandemie přispěly k tomu, že do politického programu bylo zařazeno začlenění většího počtu osob samostatně výdělečně činných do systémů sociální ochrany. V posledních šesti letech rozšířilo devět zemí některé dávky na osoby samostatně výdělečně činné (nebo širší skupinu těchto osob) a dalších šest zemí taková opatření plánuje.
• Přístup k sociální ochraně se zlepšil také díky změnám kritérií používaných k určení statusu osoby samostatně výdělečně činné. V některých zemích se nyní na osoby, jejichž postavení je cosi mezi zaměstnáním a samostatnou výdělečnou činností, vztahuje kategorie „třetí pracovník“. V jiných členských státech vedly legislativní změny a judikatura ke změně kritérií pro rozlišování mezi statusem zaměstnance a statusem osoby samostatně výdělečně činné, často v souvislosti s prací prostřednictvím platforem.

Politické ukazatele

• Některé samostatné výdělečné činnosti se vyznačují nízkými a nepravidelnými příjmy a vysokou finanční nejistotou, často ve spojení se špatnými pracovními podmínkami a vyhlídkami. U osob, které takové činnosti vykonávají, je zapotřebí odpovídající záchranná síť zmírňující rizika spojená se samostatnou výdělečnou činností. To může vyžadovat silný a udržitelný systém (částečně) založený na příspěvcích, který bere v potaz specifickou povahu samostatné výdělečné činnosti.
• Hranice mezi samostatnou výdělečnou činností a zaměstnáním se stírají. Řada osob samostatně výdělečně činných, zejména těch, které jsou závislé na jednom či několika málo zákaznících a jejichž autonomie a schopnost stanovovat ceny je omezená, se nachází v postavení podobnému zaměstnání. Tento trend, který byl posílen nárůstem práce prostřednictvím platforem, znamená, že je třeba vyjasnit kritéria pro určování postavení v zaměstnání. Je nutné odstranit příležitosti ke zneužívání statusu osoby samostatně výdělečně činné tím, že se bude řešit falešná a zdánlivá samostatná výdělečná činnost.
• Členské státy již začaly rozšiřovat přístup osob samostatně výdělečně činných k sociální ochraně. Přetrvávají však rozdíly mezi jednotlivými skupinami osob samostatně výdělečně činných a mezi osobami samostatně výdělečně činnými a zaměstnanci. To je třeba řešit tak, aby se zajistilo nejen formální, ale také efektivní a přiměřené sociální zabezpečení a zároveň se neodrazovalo od vytváření vysoce kvalitní samostatné výdělečné činnosti. Zvýšit míru využívání samostatné výdělečné činnosti by mohly také větší transparentnost a zjednodušení dané problematiky.
• Ze zkušeností z pandemie je třeba vyvodit poučení, jak zlepšit systémy sociální ochrany a plánovat případná budoucí mimořádná opatření na podporu příjmů. Jedná se například o důležitost vhodných kritérií způsobilosti, odstranění překážek při rozdělování finančních prostředků, včasné zavedení podpůrných opatření a dostatečné zvyšování povědomí a transparentnosti.