Kolektivní vyjednávání v Itálii

Kolektivní smlouvy nemají účinek erga omnes: nejsou právně závazné pro všechny pracovníky v tomto odvětví. Jsou závazná pouze pro zaměstnavatele patřící k organizacím, které je podepsaly nebo které se rozhodly je přijmout a uplatňovat. V opačném případě je použití kolektivních smluv dobrovolné pro zaměstnavatele, který si vybírá, kterou dohodu použije.

Národní koordinační banky se uzavírají pro celé italské území a uplatňují se na všechny zaměstnance téhož sektoru (na centralizované úrovni). Na této úrovni jsou stanoveny hlavní aspekty pracovněprávních vztahů, jako je minimální mzda, pracovní doba, pracovní zařazení a pracovní podmínky.

Některé specifické aspekty práce, jako jsou motivační systémy odměňování, výkonnostní bonusy, standardy produktivity a zvláštní druhy odškodnění, jsou v DCBA upraveny. Legislativa v posledních letech zavedla pobídky na podporu šíření programů založených na výkonu na pracovišti a sociálních programů společností, aby se zvýšil počet příjemců mezi pracovníky a aby se rozšířily bonusy za produktivitu.

Národní koordinační banky mohou být meziodvětvové, odvětvové nebo mohou souviset s konkrétními povoláními v rámci jednoho nebo více odvětví v závislosti na úrovni jednání vedených sociálními partnery.

DCBA se většinou konají na úrovni podniků/pracovišť, v soukromém výrobním sektoru a sektoru služeb a také v sektoru veřejné správy. V některých odvětvích se však decentralizované dohody uzavírají na územní úrovni. Například ve stavebnictví se DCBA uzavírají na provinční úrovni a totéž platí pro zemědělství a cestovní ruch; v řemeslném sektoru se DCBA sjednávají na regionální úrovni.

Kolektivní mzdové vyjednávání zaměstnanců

Poznámky: * Procento udává pokrytí NCBA podepsaných CGIL, CISL a UIL. ** Procento zaměstnanců pracujících v místních jednotkách, kde se na více než 50 % zaměstnanců vztahuje kolektivní mzdová smlouva, v porovnání s celkovým počtem zaměstnanců, kteří se průzkumu zúčastnili.

Zdroje: Eurofound, Evropský průzkum společností 2013/2019 (včetně společností ze soukromého sektoru se zařízeními s více než 10 zaměstnanci (kódy nomenklatury ekonomických činností B–S), s možností více odpovědí); Eurostat [earn_ses10_01], [earn_ses14_01], [earn_ses18_01] (včetně společností s více než 10 zaměstnanci (kódy nomenklatury ekonomických činností B–S, kromě O), s jedinou odpovědí pro každou místní jednotku); CNEL (2022); OECD a AIAS (2021).

Úrovně vyjednávání

Nejdůležitější úrovní kolektivního vyjednávání pro tvorbu mezd v Itálii je odvětvová úroveň. Italské národní koordinační banky pro každé hospodářské odvětví obsahují ustanovení věnovaná minimálním mzdám. Patří sem tabulky strukturované na základě prahových hodnot minimální mzdy vztahujících se k úkolům pracovníků na každé úrovni. Maximální délka pracovního dne v závislosti na odvětví a druhu vykonávané činnosti je rovněž definována v národních balistických orgánech.

Regulace některých aspektů struktury odměňování a řízení pracovní doby, jako jsou motivační plány, vedlejší výhody, práce na dálku a odměňování za přesčasy, je však delegována na dohody na decentralizované úrovni.

Úrovně kolektivního vyjednávání, 2022

Poznámky: Italská mezikonfederální úroveň (livello interconfederale) se nezabývá individuálními pracovními poměry, ale definuje pravidla, jimiž se řídí kolektivní vyjednávání, a pokrývá některé obecné otázky, jako je učňovská příprava. Stanoví pravidla pro koordinaci odvětvové vyjednávací úrovně s decentralizovanými vyjednávacími úrovněmi a stanoví obecná referenční kritéria pro mzdová vyjednávání, včetně ochrany kupní síly mezd.

Artikulace

Podle TU 2014 by se DCBA měly týkat pouze záležitostí, které na ně byly přeneseny národními kontaktními orgány nebo právními předpisy. Základní práva a minimální mzdy jsou stanoveny na vnitrostátní/odvětvové úrovni, zatímco cílem DCBA je přizpůsobit obecné podmínky konkrétním podmínkám v souladu se závaznými ustanoveními stanovenými na vnitrostátní/odvětvové úrovni nebo zákonem.

Národní koordinační rady se obvykle obnovují každé tři roky. DCBA mají různou dobu trvání, ale obnovy mají tendenci sledovat načasování NCBA, čímž se zabrání překrývání jednání. Dohody týkající se standardů produktivity a bonusů za produktivitu se však obvykle obnovují každý rok, přinejmenším za účelem revize proměnlivých cílů.

Aby se zabránilo nadměrnému prodlužování vyjednávacích kol, dohodli se sociální partneři na tom, že návrhy na obnovení musí být předloženy šest měsíců před vypršením platnosti národní koordinační rady, aby se zabránilo nadměrnému prodlužování vyjednávacích kol.

V případě zpoždění při obnově NCBA jsou její ustanovení ultraaktivní – to znamená, že zůstávají v platnosti až do dalšího prodloužení. Tato situace není v Itálii neobvyklá, zejména pokud jde o národní centrální banky související s roztříštěnějšími hospodářskými odvětvími.

V italském vyjednávacím systému jsou zavedeny horizontální a vertikální koordinační mechanismy: národní koordinační orgány regulují mzdy v souladu s ustanoveními mezikonfederální rámcové dohody z roku 2009 o reformě uspořádání kolektivního vyjednávání. Dohoda poskytuje referenční rámec pro obnovu odvětví s cílem zohlednit projekce inflace s cílem zajistit zachování kupní síly (horizontální koordinace). Dohoda dále předpokládá zavedení otevíracích doložek do odvětvových dohod, které by měly být spravovány vnitrostátními vyjednávacími stranami (vertikální koordinace).

Účinnost italských kolektivních smluv není zákonem prodloužena. Zaměstnavatelé mohou na své zaměstnance uplatňovat kolektivní smlouvu, i když nejsou členy organizace zaměstnavatelů, která ji podepsala. Organizace zaměstnavatelů a odbory mohou podepsat kolektivní smlouvu, i když ji nesjednaly (mohou tak učinit tak, že se jí budou řídit).

Národní koordinační banky stanoví minimální mzdu pro zaměstnance v odvětví, ve kterém se ucházejí. Národní koordinační banky se však na pracovníky vztahují pouze v případě, že tak rozhodne zaměstnavatel.

Článek 36 italské ústavy stanoví, že pracovníci mají nárok na odměnu odpovídající kvalitě a kvantitě jejich práce (zásada proporcionality) a v každém případě na zajištění důstojného života jim a jejich rodinám (zásada dostatečnosti). Podle § 2099 odst. 2 občanského zákoníku stanoví odměnu soudce, pokud se strany nedohodnou. Vzhledem k tomu, že neexistují další zvláštní právní předpisy týkající se minimální mzdy, je ústavní zásada implementována "jurisprudencí o dostatečné mzdě", která je založena na kombinaci čl. 36 odst. 1 Ústavy a čl. 2099 odst. 2 občanského zákoníku. Italský Nejvyšší soud (Corte di Cassazione) zejména uvádí, že požadavky stanovené v ústavě splňují pouze minimální mzdy stanovené v národních centrálních balharmonických orgánech podepsaných nejreprezentativnějšími sociálními partnery. Mzdová ustanovení obsažená v národních kontaktních orgánech proto představují kritéria pro posuzování mezd stanovená v jednotlivých smlouvách. V důsledku toho mohou pracovníci žalovat svého zaměstnavatele u pracovních soudů, aby získali mzdu v souladu s parametry stanovenými národními centrálními úřady. Jedná se o mechanismus precedenčního práva na obranu mzdových podmínek, zejména pro pracovníky v sektorech se slabými odbory.

Zákon v zásadě definuje nezadatelné zásady. NCBA tyto zásady doplňují podrobnými pravidly šitými na míru jednotlivým hospodářským sektorům, která by měla být ve vztahu k DCBA nezanedbatelná.

Kolektivní smlouvy však mohou obsahovat ustanovení o otevření. Otevíracími klauzulemi se rozumí odchylka od NCBA a/nebo zákona (TU 2014). Rámcová dohoda z roku 2009 zavedla předběžný systém otevíracích doložek. Článek 8 zákona č. 138/2011 Sb. zavedl možnost, že by DCBA (contratti di prossimità) mohly zavádět výjimky pro národní koordinační banky a v některých případech dokonce i pro právní předpisy. Dle zákona č. 81/2015 Sb. jsou možné výjimky z NCBA a DCBA s ohledem na úpravu úkolů a pružné práce (např. ustanovení o kvótách u pracovních poměrů na dobu určitou).

Rámcová dohoda z roku 2009 přijala obecná pravidla týkající se načasování obnovení smluv. NCBA jsou v platnosti po dobu tří let, pokud jde o právní aspekty i platy. Pokud není kolektivní smlouva obnovena včas, je pracovníkům přiznán zvláštní ekonomický bonus. Podle Technické unie z roku 2014 mohou národní koordinační banky rovněž zajistit zapojení meziodvětvových sociálních partnerů, pokud se odvětvovým sociálním partnerům nepodaří dohodnout se na obnovení smlouvy. Kolektivní smlouvy pobývají účinnosti dnem ukončení. Strany je mohou nadále uplatňovat, ale nejsou povinny tak činit, pokud není v národních bastrických orgánech výslovně uvedena mimořádná účinnost konkrétních ustanovení. To se děje v naprosté většině případů.

Ačkoli je formálně možné vyhlásit stávku během vyjednávání, sociální partneři tuto otázku autonomně regulovali tím, že stanovili období a postupy mírových závazků v mezikonfederálních a odvětvových dohodách. Tyto dohody pokrývají fázi vyjednávání a zahrnují mechanismy řešení sporů souvisejících s protestními akcemi a spory.