Protestní akce a spory v Itálii

Právo na stávku je zakotveno v článku 40 italské ústavy, která vstoupila v platnost v roce 1948. Zákon o práci ve skutečnosti nezasahuje přímo do záležitosti stávek, ale zahrnuje stávky mezi chráněná práva týkající se protiodborového chování zaměstnavatelů podle článku 28 a zakazuje diskriminaci na základě stávek podle článku 15.

V mlčení zákonodárců vyprodukovala judikatura řadu rozsudků, které odstranily meze výkonu práva na stávku (pozůstatky fašistického korporativního právního systému) z italského trestního zákoníku.

V italském právním systému existuje řada předpisů, které brání zaměstnavateli v provádění úkonů zaměřených na omezení práva na stávku, jako je neplatnost výpovědi způsobená účastí na stávce.

Právo na stávku je považováno za "individuální právo uplatňované kolektivně", protože zájem sledovaný stávkou má kolektivní povahu. Aby byla stávka považována za zákonnou, musí být splněny dva požadavky: (1) přerušení pracovní činnosti je organizováno na kolektivním základě a je podporováno odborovou organizací nebo neorganizovanou skupinou pracovníků za účelem ochrany kolektivního zájmu; a (2) protestní akce se koná na dobrovolném základě.

Uplatnění práva na stávku má za následek pozastavení dvou základních povinností pracovního poměru: zaměstnanec má právo nevykonávat práci; a zaměstnavatel není povinen proplácet zaměstnanci pracovní dobu, která nebyla odpracována z důvodu jeho účasti ve stávce.

Pokud jde o dělníky, na které se zaměřuje, v Itálii může dojít k následujícím typům stávek:

• generální stávka (neschopnost vykonávat práci ovlivňující všechny pracující v zemi)

• odvětvová stávka (zdržení se práce postihující pouze jedno hospodářské odvětví nebo jednu kategorii pracovníků)

• místní stávka (zdržení se práce postihující pouze pracovníky z určité zeměpisné oblasti)

• stávka na podnikové úrovni (zdržení se práce ovlivňující pracovníky v konkrétní společnosti)

Pokud jde o charakteristiky stávky, v Itálii může dojít k následujícím typům stávek:

• Řádná stávka (pracovní neschopnost)

• bílá stávka (dělníci místo toho, aby se zdrželi práce, bezmyšlenkovitě uplatňují pracovní řád, což způsobuje nepříjemnosti a zpomalení)

• artikulované stávky (zaměřené na změnu funkčních vazeb mezi výrobními prvky tak, aby zaměstnavateli způsobily maximální škodu a stávkujícím minimální ztrátu na mzdě)

• občasná nebo "škytavka" stávka (zahrnuje přerušení práce pracovníků na krátkou, nepravidelnou dobu)

• rotující nebo "šachovnicová" stávka (ve stávkách se střídají různé skupiny pracovníků nebo oddělení v rámci organizace)

Pokud jde o důvody stávky, v Itálii může dojít k následujícím typům stávek.

• Běžná stávka (zdržení se práce z ekonomických/profesních důvodů).

• Politická stávka (zdržení se práce z politických důvodů). Je třeba rozlišovat mezi čistě politickou stávkou a politicko-ekonomickou stávkou. První se týká převahy politických rozhodnutí nebo obecných politických orientací bez konkrétního ekonomického nároku, zatímco druhý je zaměřen na získání politických intervencí, které se specificky týkají socioekonomických podmínek pracujících. Ústavní soud ve svém nálezu č. 123/1962 Sb. poprvé prohlásil čistě politickou stávku za legitimní. Podle soudu jsou to právě "ekonomické cíle" stávky, které umožňují rozlišovat mezi čistě politickou stávkou jakožto pouhou svobodou dělníka a politicko-ekonomickou stávkou jakožto právem dělníka.

• Stávka sympatií (zdržení se práce v solidaritě s jinými skupinami pracujících, s nimiž existují společné zájmy, nebo s jednotlivým dělníkem). Zákon č. 146/1990 Sb. upravuje právo na stávku v základních veřejných službách, a to bez ohledu na to, zda jsou poskytovány veřejnou správou nebo soukromými podniky. Základní veřejné služby jsou ty, které zajišťují ústavně chráněná práva (jako je právo na vzdělání, zdraví, veřejnou bezpečnost a mobilitu) nebo veřejný pořádek a veřejné zájmy. Patří mezi ně například místní doprava, záchranné služby, nemocnice, hasiči, infrastrukturní služby, závěrečné školní zkoušky. Obecným kritériem je, že při vyhlášení stávky musí být dodržena výpovědní lhůta a že v případě stávky v těchto službách musí být zajištěno minimum služeb, aby byl zajištěn soulad mezi výkonem práva na stávku a dalšími chráněnými právy nebo zájmy. Minimální služby mohou být stanoveny kolektivními smlouvami nebo zákonem. Byla zřízena zvláštní národní komise pro uplatňování zákona o právu na stávku ve veřejných základních službách (Commissione di garanzia dell'attuazione della legge sullo sciopero nei servizi pubblici essenziali).

Očekává se sdělení od Ministerstva práce a sociální politiky týkající se údajů o stávkách, která sama prohlásila.

Nástěnka stávek ve státní službě je nástroj, jehož prostřednictvím státní služba v souladu s ustanoveními zákona č. 146/1990 plní svou povinnost oznamovat veškeré informace o celostátních stávkách ve státní správě, včetně údajů o účasti (místní a/nebo regionální stávky jsou vyloučeny).

• Ministr pro veřejnou správu: Cruscotto degli scioperi nel pubblico impiego

Mechanismy kolektivního řešení sporů

Pracovní spor je definován jako kolektivní, pokud vzniká z konfliktu mezi organizacemi zaměstnavatelů a odborovými organizacemi.

Generální ředitelství pro pracovní vztahy a průmyslové vztahy vykonává mediační činnost v případě pracovněprávních sporů a obecně v podnikových krizích celostátního významu – tj. zahrnuje provozní a výrobní jednotky nacházející se v několika regionech. Generální ředitelství zejména:

• provádí mediační činnosti za účelem zřízení a obnovy národních kontaktních orgánů,

• je příslušný k řízení společných zkušebních postupů nezbytných pro předkládání žádostí o povolení mimořádného doplatku k mzdě v případě reorganizace a krizových situací generálnímu ředitelství pro sociální zabezpečení a vzdělávání

• je příslušný k provádění správní fáze řízení o hromadném propouštění podle zákona č. 223/1991 Sb.

Více informací o kolektivních pracovních sporech naleznete na stránkách Ministerstvo práce a sociálních věcí (nedatováno-a) a více informací o Generálním ředitelství pro pracovní vztahy a průmyslové vztahy na stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí (nedatováno-b).

Individuální mechanismy řešení sporů

Pracovní soudce v italském soudním systému určuje specializovaný úsek (pracovní soudy) každého obecného soudu pro první stupeň, každého odvolacího soudu pro druhý stupeň a Nejvyššího kasačního soudu pro přezkum oprávněnosti s pravomocí rozhodovat ve věcech týkajících se pracovního práva a sociálního zabezpečení.

Spory týkající se individuálních pracovních vztahů lze kromě soudních rozhodnutí řešit také prostřednictvím smírčího řízení: zákon stanoví, že rozhodnutí může přijímat smírčí komise, které předsedá ředitel územně příslušného zemského ředitelství práce a která se skládá ze zástupců zaměstnanců a zaměstnavatelů. Tento nástroj pro řešení sporů měl snížit pracovní zátěž pracovních soudů a snížit průtahy v jejich řízeních.

Kromě toho se další poměrně častá forma smírčího řízení v praxi uskutečňuje prostřednictvím paritní smírčí komise, která je stanovena v mnoha kolektivních smlouvách. Tohoto řízení se účastní zástupci odborů a zaměstnavatelů a osoba vykonávající mediační funkci je určena odborovou organizací, ke které zaměstnanec patří.

Využití mechanismů alternativního řešení sporů

Informování o tom, jak často jsou využívány alternativní formy řešení pracovních sporů ve srovnání s pracovními soudy, není možné, protože tyto údaje nejsou k dispozici.