Základní informace týkající se Lotyšska

Mezi lety 2012 a 2022 se roční růst hrubého domácího produktu (HDP) pohyboval od 7 % (v roce 2012) do -2,2 % (v roce 2020). V letech 2012–2022, s výjimkou poklesu v roce 2020, bylo meziroční tempo růstu mírné (1,9–4 %), ale zůstalo kladné. V desetiletém období míra nezaměstnanosti neustále klesala. Celková nezaměstnanost v roce 2022 činila 6,9 %. V posuzovaných 10 letech došlo ke zvýšení zaměstnanosti, přičemž celková míra zaměstnanosti činila 74,3 % v roce 2012 a 76,8 % v roce 2022. V roce 2022 byla míra zaměstnanosti mužů (79,1 %) vyšší než žen (74,5 %).

Pracovní legislativa zahrnuje pracovní zákoník (přijatý 20. června 2001), zákon o ochraně práce (přijatý 20. června 2001) a doplňkové právní předpisy, zákon o pracovních sporech (přijatý 26. září 2002), zákon o stávce (přijatý 23. dubna 1999) a několik dalších normativních zákonů upravujících mzdy pro zvláštní skupiny pracovníků a další specifické otázky.

Zastupování zaměstnavatelů, reprezentativnost zaměstnanců a kolektivní vyjednávání jsou upraveny pracovním právem, zákonem o odborech (s novým zněním přijatým dne 6. března 2014) a zákonem o organizacích zaměstnavatelů a jejich sdruženích (přijatým dne 19. května 1999).

Úlohu evropských rad zaměstnanců určuje zákon o informování zaměstnanců a projednávání s nimi v obchodních společnostech na úrovni EU a ve skupinách obchodních společností na úrovni EU, který byl přijat dne 19. května 2011.

V roce 2022 byly v zákoníku práce provedeny dvě sady novelizací. První změny (přijaté dne 6. června 2022 a platné od 1. srpna 2022) zavedly změny více než 40 ustanovení v hlavní části zákona a tři změny přechodných pravidel (Latvijas Republikas Saeima, 2022a). Tyto změny se týkají následujících položek:

• úprava kolektivních smluv (například odchylky od kolektivních smluv)

• povinnost poskytovatele služeb zprostředkování pracovního pobytu písemně informovat zaměstnance o příjemci služby zprostředkování před předpokládaným nástupem zaměstnance do zaměstnání

• nové požadavky na obsah pracovních smluv

• přísnější povinnost zaměstnavatele informovat zaměstnance o pravidlech a podmínkách zaměstnávání

• Nový zkušební řád

• povinnost zaměstnavatele informovat zaměstnance o jeho předpokládaných pracovních cestách

• širší společná odpovědnost ve stavebnictví

• povolení od Státního inspektorátu práce (VDI) pro práci přesčas

• nové předpisy o pracovní době pro zaměstnance, jejichž pracovní doba není zcela nebo z větší části předvídatelná

• Právo zaměstnanců na úpravu pracovní doby

• pravidlo, že čerpání dovolené za kalendářní rok nesmí mít nepříznivé důsledky

• povinnost zaměstnavatele poskytovat neplacené volno

• Nárok otců na delší dobu otcovské

• rodičovská dovolená

Druhá sada změn (platná od 25. listopadu 2022) zavedla výjimky v postupech pro stanovení a přezkum minimálních měsíčních mezd (Latvijas Republikas Saeima, 2022b).

Systém sociálního dialogu byl zaveden na počátku 90. let 20. století, kdy byla úloha odborů, organizací zaměstnavatelů, kolektivních smluv a postupu vyjednávání stanovena v lotyšském zákoníku práce a dalších zvláštních zákonech. Systém je založen na principu dobrovolné účasti zúčastněných. Na počátku byl sociální dialog dvoustranným procesem. V roce 1993 byl pak zaveden systém sociálního dialogu založený na tripartitním vyjednávacím procesu. V témže roce byly ustaveny dvě tripartitní rady a v roce 1994 byla ustavena ještě jedna. Zaměstnanci byli a stále jsou zastoupeni jedinou organizací na národní úrovni, Svobodnou konfederací odborových svazů Lotyšska (Latvijas Brīvo arodbiedrību savienība, LBAS). Zaměstnavatelé jsou také zastoupeni jedinou organizací, Konfederací zaměstnavatelů Lotyšska (Latvijas Darba Devēju konfederācija**,** LDDK) (založenou v roce 1993).

Národní tripartitní poradní rada zaměstnavatelů, vlády a odborů byla založena v prosinci 1993. V roce 1996 byla reorganizována na Národní tripartitní radu pro spolupráci (Nacionālā trīspusējās sadarbības padome, NTSP).

Dne 12. května 1998 byly rady na základě "Koncepce tripartitní spolupráce na národní úrovni" sloučeny do jedné hlavní rady a několika podrad.

Byla zavedena řada zákonů upravujících proces sociálního dialogu. V roce 2002 byl zaveden nový pracovní zákoník, který jasněji stanovil hlavní zásady sociálního dialogu, povinnosti zaměstnavatelů a práva zaměstnanců.

Od reorganizace systému sociálního dialogu v roce 1998 nedošlo k žádným významným změnám. Pracovněprávní vztahy jsou korporátní a orientované na konsensus. Na vnitrostátní úrovni jsou sice silné, koordinované a tripartitní, ale na odvětvové úrovni jsou slabé.

V roce 2017 byla prostřednictvím novely zákoníku práce rozšířena reprezentativnost zaměstnavatelů v sektorovém sociálním vyjednávání i na velké podniky. Tyto velké podniky by měly splňovat stejná opatření týkající se reprezentativnosti, jaká platí pro organizace zaměstnavatelů.

Sociální partneři byli velmi aktivní při zmírňování dopadů krize COVID-19. Zpočátku vyjadřovali plnou podporu vládním opatřením zaměřeným na omezení šíření viru a aktivně se podíleli na navrhování a zlepšování podpůrných opatření navrhovaných a přijatých vládou. Později v tomto roce sociální partneři zdůraznili význam sociálního dialogu pro zmírnění dopadu krize a vyzvali vládu, aby lépe respektovala iniciativy sociálních partnerů.

Na začátku pandemie hrála hlavní roli vláda, která musela rozhodovat rychle. Přitom vláda se od samého počátku snažila sociální partnery co nejvíce zapojit do pracovních skupin, které tehdy zřídila.

První skupina vznikla před pandemií COVID-19 pod záštitou Ministerstva financí s cílem usnadnit kolektivní diskuzi o státní daňové a fiskální politice. Druhá skupina byla zřízena při Meziodvětvovém koordinačním centru za účelem koordinace činnosti státních institucí a zahrnovala ministry a zástupce sociálních partnerů a nevládních organizací. Třetí byla skupina pro provozní řízení – pracovní skupina pro koordinaci interinstitucionálních operací. Byla zřízena nařízením kabinetu ministrů č. 2020/1.2.1.-84 přijatým dne 10. července 2020.

Největší sociální partneři (LDDK a LBAS) a další instituce (Lotyšská obchodní a průmyslová komora (Latvijas Tirdzniecības un rūpniecības kamera, LTRK), Lotyšské sdružení místních a regionálních samospráv (Latvijas Pašvaldību savienība, LPS) a Lotyšská akademie věd vytvořily koalici, kterou nazvaly "velká pětka". Prostřednictvím koalice koordinovali své akce a připravovali a předkládali společná stanoviska.

Tento nový přístup k veřejné diskusi poněkud omezil úlohu sociálních partnerů, neboť dohod bylo dosaženo ve velkých, zavedených skupinách.