Minimální mzdy v roce 2025: roční přehled

Směrnice (EU) 2022/2041 o přiměřených minimálních mzdách v Evropské unii (dále jen "směrnice o minimální mzdě"), která byla přijata v roce 2022, poskytuje společný rámec pro stanovení přiměřených (zákonných) minimálních mezd, podporuje kolektivní vyjednávání o stanovování mezd a zlepšuje účinný přístup pracovníků k jejich právům na ochranu formou minimální mzdy, pokud je stanoveno ve vnitrostátních právních předpisech a/nebo kolektivních smlouvách. Členské státy byly povinny provést směrnici do svých vnitrostátních předpisů do 15. listopadu 2024. Většina zemí tento proces (alespoň částečně) dokončila do konce roku 2024. V roce 2023 podalo Dánsko (podporované Švédskem) k Soudnímu dvoru Evropské unie žalobu na úplné nebo částečné zrušení směrnice. Rozhodnutí o této žádosti se očekává v roce 2025.

Minimální mzdové tarify v roce 2025

• Sazby hrubé národní minimální mzdy se mezi lednem 2024 a lednem 2025 zvýšily ve 21 z 22 členských států, které mají národní minimální mzdu, přičemž jedinou výjimkou byl Kypr, kde sazba zůstala nezměněna. Výrazně se zvýšily ve většině členských států střední a východní Evropy: téměř o 23 % v Rumunsku, o 15 % v Chorvatsku a Bulharsku, o 12 % v Litvě, o 10 % v Česku a Polsku, o 9 % v Maďarsku a na Slovensku a o 8 % v Estonsku.

• Ačkoli byl tento nárůst nižší než v předchozím roce, v souladu se zmírněním úrovně inflace byl stále významný a vedl ke zvýšení kupní síly osob pobírajících minimální mzdu ve většině zemí. Minimální mzdy v reálných hodnotách se ve většině zemí zvýšily, v několika zemích zůstaly do značné míry stabilní (Německo, Lucembursko, Francie, Slovinsko a Belgie) a na Kypru klesly.

• Role inflace při výrazném zvyšování minimální mzdy se v letošním roce snížila. Namísto toho se zdá, že směrnice o minimální mzdě je novým strukturálním faktorem ovlivňujícím toto zvyšování, přičemž rostoucí počet zemí spojuje zvýšení minimální mzdy s podobnými prahovými hodnotami, které jsou ve směrnici uváděny jako příklady.

• Z dostupných údajů vyplývá, že pouze v několika zemích dosáhly minimální mzdy 60 % mediánové mzdy nebo 50 % průměrné mzdy. Kaitzův index (poměr minimální mzdy k mediánu nebo průměrné mzdě) se však v posledních dvou desetiletích ve většině členských států zvýšil, což znamená, že národní minimální mzdy v tomto období vzrostly více než mediánové a průměrné mzdy.

• Daňové systémy a systémy dávek mohou vést ke značným rozdílům mezi sazbami hrubé minimální mzdy a skutečnou čistou mzdou (sazba čisté minimální mzdy). V roce 2024 se sazba daně ze zaměstnanců (včetně daně z příjmu fyzických osob a příspěvků na sociální pojištění zaměstnanců) pohybovala od přibližně 5 % v Belgii a Estonsku po téměř 40 % v Rumunsku.

Provedení směrnice ve vnitrostátním právu

• Ze srovnávací analýzy dostupných (návrhů) nařízení vyplývá, že provedení směrnice nevedlo k zásadním změnám v systémech a metodách používaných pro stanovení zákonné minimální mzdy. Právní úpravy byly spíše okrajové a doplňovaly stávající vnitrostátní postupy.

• Většina zemí se zákonnou minimální mzdou zahrnula prvky uvedené v článku 5(2)(a) až (d) směrnice jako samostatná kritéria a doplňuje kritéria, která musí vnitrostátní orgány pro stanovování mezd brát v úvahu podle vnitrostátních právních předpisů.

• Pokud jde o orientační referenční hodnoty, které by měli tvůrci mezd používat k posouzení přiměřenosti zákonných minimálních mezd (čl. 5 odst. 3 směrnice), většina zemí zahrnula do svých předpisů konkrétní procentní podíly založené na průměrných nebo mediánových mzdách. Tyto hodnoty se mohou poněkud lišit od příkladů uvedených ve směrnici a mohou se pohybovat od 46 % průměrné mzdy v Lotyšsku do 55 % předpokládané průměrné mzdy v Polsku (podle návrhu zákona). Některé země, jako je Irsko, Nizozemsko a Rumunsko, přijaly flexibilnější přístupy, které umožňují, aby se hodnoty v průběhu času měnily nebo spadaly do definovaného rozmezí. V několika členských státech, jako je Chorvatsko a Portugalsko, není na základě návrhů nařízení dosud jasné, které orientační referenční hodnoty budou použity. Jiné odkazují na jiné orientační hodnoty (například Slovinsko) nebo vůbec na žádnou (například Lucembursko) s odkazem na jejich specifické mechanismy aktualizace.

• Některé země učinily orientační (cílové) hodnoty součástí kritérií, která musí osoby určující mzdy zohledňovat, zatímco jiné země na ně odkazují pouze v souvislosti s hodnocením přiměřenosti zákonné minimální mzdy, jak je uvedeno ve směrnici.

• Většina zemí se zákonnou minimální mzdou podstatně nezměnila svůj formální přístup k zapojování sociálních partnerů do stanovování a aktualizace úrovní minimální mzdy, neboť se již jedná o rozšířenou praxi. Některé však zavedly regulační vylepšení, aby vyjasnily nebo posílily konkrétní aspekty tohoto zapojení.

Osoby pobírající minimální mzdu a jejich schopnost dovolit si bydlení

• Podíl pracovníků pobírajících minimální mzdu se v jednotlivých členských státech liší a pohybuje se od více než 10 % v Portugalsku, na Slovensku a v Polsku až po méně než 3 % v Česku, Belgii a Nizozemsku. Většina členských států však vykazuje vzestupnou tendenci, což je v souladu se skutečností, že minimální mzdy rostly za posledních 15 let rychleji než průměrné mzdy a mediánové mzdy.

• V roce 2024 rostly náklady na bydlení v EU rychleji než obecná inflace. Podle analýzy nadace Eurofound založené na nejnovějších údajích ze statistik Evropské unie o příjmech a životních podmínkách (2023 EU-SILC) byly osoby pobírající minimální mzdu neúměrně zasaženy, neboť bydlení tvoří větší podíl jejich disponibilního příjmu (v průměru 34,8 % ve srovnání s 26,2 % u osob s vyššími příjmy). Mezi domácnostmi s jednou dospělou osobou také osoba pobírající minimální mzdu častěji vnímala náklady na bydlení jako velkou zátěž (35,6 % oproti 21,7 %).

• Mladí lidé pobírající minimální mzdu (ve věku 16–34 let, vyloučili se studenti, jejichž hlavní činností bylo vzdělávání) mají v mnoha zemích výrazně vyšší pravděpodobnost než jejich lépe placení vrstevníci, že budou žít se svými rodiči (48,9 % oproti 29,1 %). To naznačuje, že současná úroveň minimální mzdy může být pro mladé pracovníky překážkou nezávislého života, bránit jim ve stěhování z rodinných domů a omezovat jejich mobilitu v bydlení.

• Důležitým faktorem, kterým se řídí stanovování zákonné minimální mzdy, se stává směrnice EU o minimální mzdě, přičemž její provádění ve většině zemí postupuje do značné míry podle plánu. Ne každý aspekt však byl (nebo musí být) zahrnut do vnitrostátních předpisů. Bude na vnitrostátních tvůrcích mezd, včetně sociálních partnerů a poradních orgánů, aby ducha směrnice prosazovali a uplatňovali v praxi.

• S tím, jak minimální mzdy rostou ve vztahu k průměrným/mediánovým mzdám, více zaměstnanců pobírá mzdy blízké minimální úrovni v mnoha zemích. To zvyšuje význam doplňkových politik, jako jsou politiky v oblasti bydlení, daňové úlevy nebo dávky, které zlepšují finanční situaci osob pobírajících minimální mzdu.

• Vysoké náklady na bydlení mají nepřiměřený dopad na osoby pobírající minimální mzdu, omezují jejich mobilitu a celkovou kvalitu života a potenciálně omezují jejich ekonomické příležitosti. V závislosti na relativních nákladech na bydlení a při posuzování přiměřenosti minimální mzdy mohou subjekty určující mzdy zohlednit relativní náklady na bydlení v budoucích letech při posuzování přiměřenosti minimálních mezd, a zejména v průběhu kolektivního vyjednávání.